 |
| [Pet] |
Nevím jestli je to tím počasím nebo nepořádkem v mé hlavě, ale cítím se labilní, melancholická. Nemám pro to zřejmě moc důvodů, ale ten sebemenší se mi vnucuje do podvědomí a křičí o pozornost.
Prát se s tím je těžké, protože si to dělám sama. Možná jsem zapadla do jakéhosi stereotypu, který mi vštípil jiné (ne)morální zvrhlosti. Závislosti. Závislosti na lidech, respektive na jednom člověku a čas je pro mne, jak hra o důkaz lásky. Nevím zda to dává smysl jiným, ale mně ano.
Jsem zaseknutá v prostoru, kde se doprošuji o pozornost. Jde z toho ven? Najít si ,,zálibu" v ještě něčem jiném snad pomůže. Mé empatické sklony mi říkají, že tímto i toho druhého vězním. Vězním ho v mé bublině, která ještě před rokem nebyla. Každý měl svůj život a své potřeby, sami jsme se jen doplňovali. Teď je tomu jinak, asi již netřeba poznamenávat...
Žádné komentáře:
Okomentovat