Je tomu asi hodina, co jsem odevzdala svůj drahocenný poklad do rukou techniků. A jako klasická hloupá a naivní ženská, jsem jim dala bez obalu své přihlašovací heslo, aniž bych se zeptala, jak to souvisí s výměnou antireflexní vrstvy. V závislosti na tom jsem dostala pěknou přednášku od mého Marka, připadala jsem si zase jako hloupý dítě.
,,Vyschízovalo" mě to natolik, že jsem změnila hesla na dálku a dokonce dala Markovi přihlašovací údaje na iCloud, zatím co jsem jela ve vagónu pražského metra, nemohla bez signálu a internetu, zoufalá, nic dělat.
A když pominu všechny tyhle mé slepé uličky, přišla jsem domů... a? Už jsem chtěla vyndat ,,jabko" a začít psát reportáž do školy. Pak přišel ,,AHA" efekt, a běžela jsem k notebooku mé druhé lásky (chudák!(:), jenže jsem začala do jeho notebooku zadávat své heslo. Zase přišel ,,AHA" efekt a také jedno velké ,,ACHJO," proč já?
Jsem bez něj téměř necelé dvě hodiny, mezi psaním tohoto článku jsem zachraňovala ještě na iCloudu co se dalo, a stále si vůbec neumím představím svůj následující týden, bez něj, bez ,,jabka".
Já totiž ve škole i pracuji, víte. Když si řeknu, že mě ta přednáška zas tolik nebaví, tak si zapnu wordpress a píšu, píšu, píšu. No a jak to teď budu dělat? Markův notebook je asi dvacetikilová kráva, to si prostě budu takhle muset zase vzpomenout na to co je tužka a papír. To bude legrace.
A o záměně trackpadu za touchpad ani nemluvím... To znají jen zoufalci, jako jsem já.
A teď bez legrace. To je zvláštní, jak vás taková malichernost dokáže vyvést naprosto z míry. Ve finále, přece vím, že to hravě přežiju, jenže ale... A abych si ještě postěžovala. Marek má obrazovku obrovskou, opravdu obrovskou. Ale písmo má tak asi 5 bodů, takže jelikož se mi nechce si jít umýt brýle. Tak tu hmouřím oči nad tou gigantickou obrazovkou. Proto prosím omluvte všechny překlepy a chyby, neboť já nic nevidím.
Aneb z deníku rozčílené naivky.
