Samota a tvůrčí krize

Leč pomalu, ale jistě se po mně sápe deprese. Rozpíná se a hledá zákoutí do, kterých by se mohla vrýt. Já bojuji, obracím se na ni s pozitivním přístupem (?) ale přesto v sobě hledám drama, které naplní tyto řádky. Čerpám ze smutku a samoty. Proto ta deprese, trávím (s)prostě moc času sama se sebou. To zní jako kdybych byla hrozně negativní osoba. Je to naopak. Když jsem s někým, jsem lehkovážná, možná i vtipná a hrozně veselá. Pokud jsem ale sama, zvážním a mé myšlenky kráčí špatnou cestou, ovšem má to svůj důvod...

Vždycky jsem proti tomu bojovala svými neřestmi, tak jako to umělci dělávají. Opíjí se, vyšňupou si mozek z hlavy a hledají jednorázovou známost, z které jen druhý den zbude morální kocovina. Já už nekouřím, nikdy jsem drogy nebrala a mám přítele, takže možnost sexu na jendu noc hned vypadla ze hry, tedy alespoň v mém případě. Zbyl mi jen ten alkohol, který mi teda chutná... Růžové bublinky válím po jazyku za svitu modrého světla monitoru. Poslouchám Lush Lofi playlist na Spotify (the chillest instrumental hip-hop) a nechávám si hlavu unášet na těchto easy tónech. 

[Pet]

Co tímhle vším vlastně chci říct, jaké to má poslání? Snažím se správně sesumírovat myšlenky v hlavě, vlastně proto píšu. Ťukat písmenka do bílých stránek jsem začala už jako malá holka, když jsem si potřebovala vyfantazírovat lepší svět, vztahy a celkově život. Pak jsem psala z čisté úzkosti, která ve mně startovala jako motor a temná slova byla jízdou poháněna. Pomáhalo mi to dostat to špinavý zevnitř pryč. Věřte tomu nebo ne, ale zabíralo to a zabírat bude. Nejsem novinářská mašina jako různí mí spolužáci. Holt pode mnou musí nejdřív začít hořet a já pak dokážu v tom varu opodstatnit své myšlenky. A mezi tím? Mezi tím mám jenom obyčejnou tvůrčí krizi.